Stavební firma vedená majitelem Zdeňkem Růžičkou působí v oblasti pozemního stavitelství na regionálním trhu již od roku 1993. V roce 2012 změnila společnost svou právní formu a stala se společností s názvem Stavby RUFA s.r.o. Portfolio nabízených služeb představuje stavby jak bytové a občanské, tak i stavby průmyslové a vodohospodářské. Dnes již více než 20 let zkušeností v oblasti stavebnictví řadí firmu Stavby RUFA mezi významné stavební firmy na Jižní Moravě.
Jsme společností, která vynakládá maximální úsilí pro dosažení takových výsledků v rámci svých stavebních zakázek, které budují důvěru a dlouhodobý vztah mezi zákazníkem a firmou Stavby RUFA s.r.o. Předáním hotového díla naše práce nekončí. Mezi naše zákazníky patří jak soukromé, tak státní organizace, pro které jsme schopni mimo další servis připravit i financování zakázek z prostředků Evropské unie.
Předáním hotového díla naše práce nekončí
Strategickou vizí Stavby RUFA s.r.o. je:
Střelbě na asfaltové terče se věnuji od roku 2000, kdy jsem složil zkoušku z myslivosti a získal lovecký lístek. Střílení mě bavilo, ale střílel jsem vlastně jen na domácí střelnici s kamarády myslivci. Když jsem potom v roce 2002 přišel kvůli vážné nemoci o ruku, myslel jsem si, že je se střílením konec. A zase je „na vině“ střelnice na Podkově. Tady jsem asi dva roky po operaci zkusil vzít do ruky brokovnici a světe div se, hned první dva terče jsem trefil! Zbytek položky už tak úspěšný nebyl, ale ty dva trefené terče rozhodly. Asi za tři měsíce jsem jel se Zdeňkem Růžičkou, kterého jsem tenkrát shodou okolností poznal, pro novou „flintu“. Zdeněk se potom stal mým vlastně prvním trenérem.
Ze střílení se stal koníček, kterému jsem se začal věnovat intenzivněji. Dvakrát týdně jsem jezdil do Popic, kde jsem trénoval dvě disciplíny – Trap a Skeet. Začal jsem dokonce s kamarády ze sdružení jezdit na závody tříčlenných družstev. Tyto závody se konaly v rámci okresu Břeclav a účastnily se jich tříčlenná družstva jednotlivých Mysliveckých spolků. Na těchto závodech se nám několikrát podařilo skončit „na bedně“. V této době jsem zjišťoval, zda neexistuje nějaký spolek, který by sdružoval tělesně postižené střelce, nebo jestli je broková střelba zařazena v programu Paralympíjských her. Bohužel s negativním výsledkem – nic takového nebylo. V roce 2008 jsem se oženil, přišla rodina a střílení muselo jít do ústraní. Opět jsem se začal věnovat střílení pouze okrajově. Střílel jsem pouze dvakrát za rok na Podkově.
Minulý rok v říjnu mi přišla nabídka, která mě překvapila a zároveň nesmírně potěšila. Volal mi již zmíněný Zdeněk Růžička. Řekl mi, že ve světě již několik let existuje střelecká disciplína Paratrap, což je střelba tělesně postižených sportovců na střelišti Olympíjský trap. (Pro neznalé, Olympijský trap je disciplína, ve které David Kostelecký získal pro Českou republiku zlato na Olympiádě v Pekingu.) A právě David prý rozjel projekt Paratrapu v České republice a pro tento projekt shání spolu s trenérem Robinem Daňkem handicapované střelce. Zdeněk mi přislíbil, že mi v začátcích vypomůže a vlastně mě tím přivedl k Paratrapu.
Jednu říjnovou sobotu jsem se tedy vydal do Soběšic na střelnici Českého střeleckého svazu, kde jsem měl sraz s Davidem, Robinem a s historicky prvním českým účastníkem MS v Paratrapu a spoluzakladatelem celého projektu u nás, Mirkem Lidinským. Kromě mě se účastnilo dalších asi 20 více či méně pokročilých střelců. Z této dvacetičlenné skupinky byli následně vybráni pokročilejší, s těmi potom začal intenzivně pracovat reprezentační trenér, již zmíněný Robin Daněk. Tak jsem se stal členem reprezentačního týmu ČR a mohl začít můj přerod ze člena reprezentace na plnohodnotného reprezentanta. Naštěstí jsem nevěděl, co všechno bude tato cesta obnášet. Kdybych to jen tušil, možná bych teď nepsal tyto řádky. Střelba je totiž finančně a v neposlední řadě také časově velmi náročný sport.
Český národní tým v Lonatu
Výsledková listina SP v Lonatu
Onen přerod začal koncem letošního února, kdy jsem od Českého střeleckého svazu dostal zapůjčenu zbraň a David Kostelecký mi na ni ze svých prostředků nechal udělat pažbu na míru. To pro mě byla obrovská čest, ale také velký závazek. Naštěstí se mi v tréninku poměrně dařilo a hned na prvním závodě, který se konal v Plzni a účastnili se jej nejlepší současní čeští střelci, se mi povedlo střelit národní rekord v Paratrapu, což tehdy bylo 91 zásahů ze 125 terčů. O pár měsíců a několik závodů později jsem byl nominován na závod Světového poháru, který se konal v italském Lonatu. Na tomto závodě jsem obsadil hezké osmé místo. Ale hlavně, byla to obrovská zkušenost! Konfrontace s těmi nejlepšími byla velmi tvrdá. Vítěz tohoto závodu by se 110 trefenými terči mohl směle změřit síly s drtivou většinou zdravých střelců. Další závod světového poháru se konal v chorvatském Osijeku a já jsem v něm opět obsadil osmé místo, ale ještě tři terče před koncem základní části jsem měl šanci skončit šestý a dostat se do finále. Z tohoto důvodu bylo pro mě tentokrát bylo osmé místo mírným zklamáním, ale zároveň další velkou zkušeností. Tuto zkušenost jsem chtěl zúročit v říjnu, kdy se konal zatím nejdůležitější závod mé krátké reprezentační kariéry – Mistrovství světa v australském Sydney. Celou letní přípravu jsem věnoval právě tomuto závodu. Měl jsem velké očekávání a v tomto závodě jsem se už chtěl dostat do finále. Bohužel se mi to nepovedlo a skončil jsem sedmý.
Závod MS v Sydney
Martin Tomek, reprezentant ČR v Paratrapu
Jsme rychlí
Nejsme drazí
Máme zkušenosti
Poradíme Vám zdarma
